Přestaň ječet, učesat se to musí!

 Dnes si trochu zavzpomínáme na dětství. Taky jste zažili hlášky vaší maminky či babičky typu:

• „Ona chce mít dlouhý vlasy, ale má je hnusný po mě.” 

• „Okamžitě se běž učesat, vypadáš jako strašidlo.”

• „Ale houby dlouhý vlasy, kdo to bude ráno česat.”

• „Kdybys aspoň měla blond, ale máš to po mámě (tátovi…), jak poch… slámu.”

• Nebo hlášku z nadpisu: „Přestaň ječet, učesat se to musí…”

Rodiče nám to říkali v dobrém a často. Netuše, že nám touto dobře míněnou hláškou právě možná zadělali na celoživotní trauma.  

JAK NÁS RODIČE NEVĚDOMĚ PROGRAMOVALI A JAK SE TO PROJEVUJE?

Máte nevysvětlitelný strach z kadeřníka? Nízkou sebedůvěru, nelásku k sobě, špatný spánek nebo stálý pocit bezmoci? „Poděkujte” za to rodičům. A hned jim odpusťte, vždyť nevěděli, co činí :-). 

Možná máte i jiné problémy: 

• Nechce se vám jít ke kadeřnici, z jakéhokoli důvodu.

• Když vám kadeřnice začne česat vlasy a drží v ruce nůžky, začínáte zamrzat, ošívat se, uhýbat, rychle mluvit, nemluvit, sahat si do vlasů.

• Už dopředu nevěříte žádnému kadeřníkovi a prostě víte, že vám zase ustřihne vlasy jinak, než to po něm chcete. 

• U kadeřnice nemáte dobrý pocit, podvědomě se choulíte do sebe, je vám často zima, nebo naopak horko.

• Zdá se vám ve snech, že vám někdo oholil hlavu nebo ostříhal vlasy.

• Nedokážete se uvolnit, když vám kdokoli sahá na hlavu (poté, co jste se na tom domluvili, samozřejmě).

• Třikrát opakujete, že chcete zastřihnout fakt jen centimetr (i když sama víte, že by to chtělo aspoň deset centimetrů).

• Když vám někdo stříhá vlasy, chce se vám plakat.

• Nechcete se vůbec stříhat, NIKDY!

Důvodem může být trauma, které vzniklo už v raném dětství a týká se (ne)vnímání našich hranic a jejich nerespektování. 

Druhým důvodem vzniku traumat jsou bolestivá slova ohledně našeho vzhledu (resp. vzhledu našich vlasů). Obě traumata dokáží poměrně dost komplikovat náš život až do dospělosti. 

JAK VZNIKÁ TRAUMA SOUVISEJÍCÍ S NAŠIMI HRANICEMI?

Zkuste si uvědomit, kdo nám jako první sahal na hlavu a proč? Byla to maminka. Když nás jako miminko brala na ruku, kojila a konejšila. Hlava je u miminka to nejzranitelnější místo. Když padáme, chráníme si vždycky hlavu. Když se lekneme, chytneme se často za hlavu. Když nás rodiče chválí, nebo se na nás zlobí, často jejich ruce směřují na hlavu. Hlava souvisí s bezpečím a nebezpečím a na hlavu si jen tak nenecháme nikoho sáhnout. 

Představte si situaci, že vám někdo bez varování sáhne na hlavu nebo jen na na vlasy. Třeba při hovoru nebo v tramvaji. Asi se leknete, že? Budete mít jistě pocit, že ten člověk překračuje vaše hranice. 

A teď si představte dítě, které už vnímá, co chce a co nechce. Třeba holčička, která už ví, že chce dlouhé vlásky. Ale maminka si myslí něco jiného a ta přece vždycky ví, co je pro dítě nejlepší (odpusťte mi tu trochu ironie).

Holčičku doma nebo u kadeřnice posadí na židli a jde se na to. Chceš, nechceš, my to víme líp! A pak se stříhá, beze slov. Často holčička pláče nebo jen tak rezignovaně sedí. Právě dostává jednu ze svých prvních životních lekcí. Je jedno, co chce ona, protože někdo jiný ví lépe, co je pro ni dobré. Pak se jí ještě vysmějí děti ve škole/školce a pěkně potichu vzniká první trauma. 

Jak se toto trauma projeví v dospělosti? To jsme se vyjmenovali výše.

I když si žádné trauma nepamatujete, neznamená to, že nebylo. Vzpomínky totiž často z mysli vytěsníme - naše podvědomí si je ale pamatuje.

SMÁLI SE VÁM A VAŠIM VLASŮM?

Drobná, skrytá traumata ohledně vlasů mohou vzniknout i z nevinné, dětmi nepochopené ironie dospělých, ale i z výsměchu ostatních dětí. Je fajn, když si v dospělosti děláme legraci ze sebe navzájem, ale dítě často ironii nepochopí a věří všemu, co maminka nebo tatínek říkají. Jsou to naši Bohové, proč by lhali o našem vzhledu? 

Jak se projevuje trauma z posměchu ostatních? 

• Říkáte dopředu, že budete vypadat jako blbec.

• Chcete změnu, jste odhodlaná, ale „na křesle” začínáte pochybovat (přesto, že práci kadeřníka znáte), vtipkovat o svém vzhledu a říkáte věci typu: „Nooo, tak si kdyžtak vezmu čepici, když budu vypadat blbě”.

• Shazujete sama sebe větami typu: „Vím, že s těma mejma hroznejma vlasama nic nejde. Mám vlasy jako poch… slámu. Chtěla bych, aby mi to slušelo, ale z prdele xicht neuděláš. Mám hnusný vlasy.” (Všechny tyto věty a mnohé další jsem nejednou slyšela v salonu).

A typické hlášky některých maminek (které si ještě samy nezpracovaly svá dětská traumata) k dospělým dcerám:

• „Prosím tě, udělej se sebou něco!”

• „Neměla by ses už nabarvit?”

• „Ostříhej si ty vlasy, to je hrozný!”

• „Ježíš, ty už máš šediny. A ty se jako nebudeš barvit?”

CO S TÍM, DÁ SE TO VŮBEC ZMĚNIT? URČITĚ ANO!

Můžeme začít tím, že k sobě budeme laskavé a trpělivé. Budeme k sobě, ale i ke svým dcerám a dokonce ke svým maminkám mluvit jiným jazykem. Pozitivně, láskyplně a s respektem. Začneme svoje vlasy přijímat takové, jaké jsou. Mít je ráda. Sahat si na ně, hladit sama sebe po hlavě i po vlasech. Vnímat je, jejich energii a potřeby, dovolit jim být takové, jaké jsou. A taky o ně vědomě a s láskou pečovat. 

Jak? 

 Zkuste živou péči. V souladu se sebou, i s vašimi vlasy. Živá péče je láskyplnou péčí o vlasy i o naši duši.